Právě na to navazuje Verova teorie: v evropských podmínkách nebyly lesy v hluboké minulosti všude trvale plně zapojené; pastviny a světliny byly součástí lesních komplexů a velcí býložravci udržovali otevřenost a strukturální pestrost.
Je fér říct, že Verova teorie je dlouhodobě diskutovaná. V odborné literatuře existuje řada protiargumentů, ale pro praxi má jednu důležitou hodnotu – vrací do hry otázku, zda “správný les” musí být vždy souvisle zapojený a temný, nebo zda na řadě míst může být ekologicky přínosná otevřenější struktura.
Les jako zdroj píce, steliva a života venkova
V pozdějších dobách se s pastvou v lesích počítalo. Drobní zemědělci využívali les:
-
jako zdroj píce,
-
a hlavně jako zdroj materiálu pro stelivo a tím i hnojivo.
Pastevec (praktik) navíc často uměl rozpoznat, kdy je pastva pro les ještě přínosná a kdy už začíná škodit. To je mimochodem princip, který je dnes znovu aktuální. Řízená pastva není “pustíme to tam a uvidíme”, ale management s limity.
Industriální zlom: dřevo, zákaz a změna krajiny
Industriální ( průmyslová) doba přinesla obrovský tlak na dřevo a změny v hospodaření:
-
proměny druhové skladby,
-
intenzifikace zemědělské výroby,
-
a v některých zemích i zákaz pastvy v lese a dalších tradičních způsobů využívání.
Výsledek? Z krajiny mizí řada disturbancí, které udržovaly světliny, mozaiku a rozmanitost. A to se následně odráží i v ústupu druhů vázaných na světlé lesy.
Co bude dál
Ve 3. dílu se podíváme na jednu konkrétní historickou praxi – hrabání steliva (hrabanky) – proč bylo rozšířené, jaké mělo ekologické dopady, proč už v 19. století vznikala regulace a proč je dnes v lesích zakázané. A hlavně: co z toho plyne pro moderní management (včetně pastvy) v koridorech infrastruktury.
